Aprílové počasí

Víc než rok přidušen rouškou myslím na svět, jako Thomas Bernhard, dýchavičně. Všichni žijete s půl plícemi a kolem panuje nevyzpytatelné počasí. Aprílové. Šprýmuje s námi řádně! Chvilku se pozdává, že snad bude lépe, že… Slunce vysvitlo, pupence se nalévají, tlamy v TV čaply rozum do hrsti… Aby hned bylo hůř. Černé mraky plné bodavého sněhu, krup bičují obnažené, nahaté tváře. Hřmotné tajfuny – vy české tajfuny, kdo vás by neměl rád, nikdo tak neumí vlásky mé počechrat… – nás cupují a gumáci v TV dál hudravě lžou, tančí dance macabre…

A když si k tomu rozevřete knihu o destrukci lidské rasy? Krása vesmírná! Aldous Huxley Konec civilizace. Je to satirická antiutopie, která je společně se Zamjatinovou novelou My a Orwellovým románem 1984 jednou z prvních vizí budoucnosti. Lidské plémě už nakročilo k totálním deformacím. Přihlížíme jeho zběsilé likvidaci ve zkumavkách, v láhvích, kde si sami pěstují speciální odrůdy svých spoluobčanů. Někteří jsou na práci, mají schválně přidušený, zatemněný mozek či dostatečnou tvrdost, odolnost na očekávanou celoživotní dřinu. Jiní vyrůstají k umění, další do nejvyšších postů… Úhledně si vznikající kasty poničíme, zdeformujeme, aby lépe sloužily systému a všichni mohli být šťastní. Už žádné nepokoje, revoluce! Jo! Hrůzný obraz možných možností přežrané civilizace na cestě k vysněnému blahobytu! Namalovaný v roce 1932!

A když si dám nádavkem filmový portrét Temple Grandin? Připadám si po zhlédnutí tak trochu jako autista. Ihned se ještě více vymykám z normálního vidění světa. I ona říká: Nejsem jako jiní lidé, já myslím v obrazech. Sleduji osud pozoruhodné ženy, u níž byl v dětství diagnostikován autismus. Co dokázala!? Všechny překážky proměnila svým zvláštním darem v jedinečnou dráhu vědkyně, spisovatelky, ochránkyni zvířat… Ve filmu jsou skvěle využity průniky do změn úhlů pohledů, někdy dost vyhraněných, ale člověk najednou viděné opravdu vidí jinak! V barevných úsečkách, ve zvukových šelestech, brutálních výbuších, explozích, v číslech, grafických obloucích… Prostě jinak! Prazvláštní. Pociťuji, jak si to můj mozek komplikuje víc a víc. Už dostatečně překomplikovaný svět komplikuje do další pestrosti! Hned se přistihnu, že kdyby mě v mládí vyšetřovali, asi by také došli k nějaké diagnóze. Protože kupříkladu když já čtu nahlas a na jazyku mám druhou větu, oči už lapají konec stránky a dožadují se: Prosím, otočit! Otočit! Takže je jasný, že se rozkoktám…

Skoro už třetí semestr se učí distančně. Ale já se přesto pokouším o přímý blízký kontakt. Jednou u nás doma, podruhé v pražském bytě. Podnájemníci mají pré. Dupeme, padáme, poskakujeme, žonglérské náčiní tříská o podlahu… Nyní se hrstka statečných akademiků z divadelní, hudební či filmové stáje setkává v parku na Kampě. Když sněží, prší, schováme se pod oblouk mostu Legií, na Střeleckém ostrově. Chvilku se snažíme úspěšně vyhýbat civilizační městské špíně. Ale jak propadáme hravosti, obezřetnost končí! A žena doma zjistí, že kalhoty jsou prosáklé, nasáklé, obarvené exkrementy světa! Noví adepti jsou odvážní hrdinové! Žádné upejpavé slečinky. Za vzděláním jsou ochotní nejen přes plot skočit…

P. S.: Varování! Zájemcům o klaunerii a commedii dell’arte říkám: Při této disciplíně musí hrát každičký sval! Jinak to nefunguje! A ouha! Sám sebe nachytám během očkování. Paní doktorce vysvětluji lekci pohybového divadla, statečné studenty a najednou volá sestra, která pravě vpichuje vakcínu: Proboha, nehejbejte se! Uvolněte sval! Nic nedělejte! Bude vás to bolet!

Co naplat?! Jsem naučený hrát každým úponkem. Zavrtím palcem a každičký sval v těle pocítí echo dozvuku. I při pouhém slovu vypuštěném z úst všechny provazce svalů klouzají, tuhnou, povolují. Dohrávají vyřčené a malé tsunami vyvolá větší. Nehýbejte se! Je to vpíchnuté hluboko ve svalu! Ve vašem svalu! A já vnitřním zrakem pozoruji ohýbání jehly, praskání masité svaloviny, jež se zalévá houstnoucí krví…

Bolí to! Bolí!