Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2025

Kulturní měsíčník pro divadlo a jiné umělecké obory

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2025

ročník 35
14. 10. 2025
Můj profil

Divadelní noviny > Názory – Glosy

Alena Zemančíková: Blázen ve své vsi

Blázen jsem ve své vsi, píše Bohuslav Reynek v jedné své básni o bezvýchodném smutku. Blázen ve své vsi byl také Jonáš, kamarád mého vnuka.

Našemu Viktorovi bylo tehdy osm a Jonášovi třicet. Jonáš nebyl hloupý, jen měl mentalitu dítěte; hráli spolu auta na počítači a pletli náramky z gumiček, to bylo tehdy mezi dětmi v módě. Jonáš nechodil do práce, měl invalidní důchod neboli papír na hlavu.

Kdo ví, co má ten Jonáš v hlavě, vyslovila jsem jednou a Viktor mě ujistil, že Jonáš má v hlavě holku. Zasmála jsem se, to tak kluci v hlavě mívají, a co o ní Viktor ví?

Celkem nic, odpověděl osmiletý vnuk, jen to, že Jonáš s tou holkou mluví, někdy se s ní i hádá a nadává jí a ona jemu.

Podívej se, co mi zase dělá! vykřikne někdy Jonáš a Viktor v tu chvíli sedá na kolo a jede domů. Někdy se holka ztratí na několik týdnů. Někdy se na pár týdnů ztratí Jonáš do léčebny v Dobřanech. Lidé ze vsi se divili, že pouštíme Viktora s tím bláznem Jonášem třeba plavat, ale Jonáš je hodný a Viktor má dostatek zdravého rozumu, říkali rodiče.

Bylo to hezké kamarádství, ale skončilo. Viktor postupně začal mít jiné zájmy než plést náramky z gumiček a hrát na počítači auta. Taky měl víc učení, přestalo ho to s Jonášem bavit. Tehdy mě napadlo, že přátelství těch dvou kluků je jako střet dvou světů: ten starší, pomalejší se nemůže pohnout z místa, protože k tomu nemá mentální nástroje, a svět současný se žene dopředu, dynamicky se proměňuje, se starším světem ztrácí trpělivost a opouští ho s tím, že si dál nemají co říct. Někdy se cítím jako Jonáš.

Teď udělám skok v čase o sedm let. V našem domě na pražském sídlišti bydlí mladík, který si v autobuse neustále s někým povídá. Dnes si tak leckdo v dopravních prostředcích povídá jako blázen a pak zjistíte, že má v uchu takovou věc a s někým telefonuje. Tenhle mladý muž ale nemluví do telefonu, mluví s někým ve své hlavě. Jako Jonáš.

Když roztál sníh, začal mladík na asfaltovou plochu barevnými křídami kreslit mandalu. Pracuje na tom několik dní. Z oken a balkonů se na něj dívají lidé ze sídliště, té „naší vsi“, v níž je bláznem. Mladý muž bydlí v desátém patře, ale ve výtahu ho člověk nepotká: má úzkost z těsného prostoru a chodí domů po schodech. Do desátého patra si ale člověk jen tak neodskočí, tak žije až do setmění na tom plácku, má tam nejen křídy, ale i jídlo, hadry na utírání rukou a vodu.

O prázdninách přijel na návštěvu Viktor. Je mu patnáct, už je velký jako jeho odložený kamarád Jonáš, ale v hlavě má úplně jiné věci. Zajímají ho všelijaké vylomeniny na skejtu a auta. Má bystrou hlavu, vyzná se ve věcech, kterým já nerozumím. Velikou rychlostí se žene dopředu, všechno má před sebou, chce rychle snowboard, řidičák, motorku, našel si brigádu, umí si vydělat a nemá čas. Patří mu svět, cítí se na to. Jeho sny mají materiální povahu a Viktor měří své štěstí jejich naplněním. Je plně člověkem dneška. Sice ještě mládě, ale už by ve světě obstál, kdyby bylo třeba.

Večer se z balkonu díváme na mandalu na asfaltovém plácku ozářeném zapadajícím sluncem. Podél ulice jsou zaparkovaná barevná auta, Viktor mi ukazuje, jaký model by si chtěl jednou pořídit. Po trávníku chodí sem a tam dva muži, něco měří digitálním metrem; pak usednou na lavičku, otevřou notebook, jeden cosi zapisuje. Tvůrce mandaly sklízí věci a chystá se na svých deset pater.

V noci začalo hustě pršet, barvy mandaly odtekly v pestrých praméncích do kanálu. Ráno přijel důmyslný stavební stroj, rozbil asfalt, rozryl trávník a za ním parta chlapů položila zámkovou dlažbu. Vzniklo nové parkoviště, splněný bod volebního programu vítězné strany v naší vsi.

A teď udělám ještě jeden skok v čase: Viktorovi je dvacet, má po maturitě, přijíždí na návštěvu svým vlastním autem. Když se zeptám na Jonáše, řekne, že je teď pořád v Dobřanech, když se on zeptá na tvůrce dávné mandaly, musím přiznat, že jsem ho několik let neviděla. Viktorovo auto parkuje na tom tehdy vydlážděném plácku. Nový svět se rozprostírá, kam oko dohlédne.

Alena Zemančíková (1955)

Redaktorka ČRo Vltava. Věnuje se i literární a divadelní publicistice, kritice a vlastní literární tvorbě.


Komentáře k článku: Alena Zemančíková: Blázen ve své vsi

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*



Obsah, ↑