Akcent na dotek
Mezinárodní festival dokumentárního divadla Akcent vznikl před deseti lety ve snaze vymezit se vůči divadlu založenému na interpretaci dramatického textu a naopak vyzdvihnout divadlo reflektující aktuální společenskou situaci. Jeho první kulaté výročí bohužel připadlo na období druhé vlny pandemie, která opět přesunula živou kulturu na web. Tedy do prostoru, který destruuje samou podstatu divadelního aktu, protože znemožňuje bezprostřední kontakt s divákem. Opravdu? I o tom pořadatelé festivalu uvažovali a od 19. do 25. listopadu představili alternativu k mrtvolným divadelním záznamům: virtuální divadlo.
Jak přijmout nechtěný dar a jak se zbavit zbytečností? To vše vás naučí antropologové z roku 2500 alias Philipp Schenker, Heda Bayer (v digitalizované podobě) a Linda Straub (Spielraum Kollektiv – Zbytečnosti) FOTO JAN HROMÁDKO
Stručně a bez polibků
Program tvořily většinou zkrácené (v průměru půlhodinové) a do online verze upravené inscenace, které by za normálních okolností festival uvedl v původní podobě. Divadlo Continuo představilo online dokument zahrnující fragmenty z inscenace Pavla Štourače Poledne. Dílo z roku 2018 přenesli do vizuálně atraktivnějších přírodních exteriérů a doplnili o rozhovory s účastníky demonstrace proti okupaci Československa v roce 1968 a dobové materiály. Kolektiv Nesladim nabídl novější inscenaci (z letošního července) Dům (bez) spánku, a to formou video ukolébavky. Matyáš Řezníček a Lucia Čižinská diváky nejprve informovali o spánkových poruchách, jež jsou hlavním tématem, a měkký hlas Michala Kerna jim poté pomohl s usínáním starým dobrým počítáním oveček. V době, kdy spousta lidí pracuje z domova, kde je obtížné oddělovat práci od osobního života, bylo toto pozdně večerní páteční zklidnění opravdu příjemné. Maďarští tvůrci Tamara Zsófia Vadas, Ábris Gryllus a Márton Emil Tóth představili jedinou ryze zahraniční performanci Nibiru III. – LOUD RING, ovšem pouze prostřednictvím dokumentu mapujícího její vznik a doprovodný workshop. Nibiru je název legendární desáté planety sluneční soustavy, která se prý jednoho dne srazí se Zemí a ukončí zde veškerý život. Svou vizi apokalypsy profesionální umělci vytvořili spolu s mladými dívkami, které do tanečního díla vnesly neotřelou svobodu projevu. Zároveň nabraly cennou uměleckou zkušenost a staly se součástí tvůrčí komunity.
Festival měla zahájit již 18. listopadu mezinárodní konference No More Social Kissing, avšak kvůli technickým potížím musela být odložena a naopak program uzavřela. S Divadlem Archa spříznění divadelní umělci a producenti z celého světa diskutovali v tříminutových příspěvcích na Zoomu o vlivu pandemie na jejich tvorbu i o budoucnosti živého umění. Diváci je sledovali prostřednictvím živého streamu na YouTube a na platformě Slido jim přitom mohli pokládat otázky, z nichž vybírala koordinátorka Archy v Istanbulu Merve Mutafoğlu. Konferenci moderoval z Edinburghu mezinárodní kulturní expert a člen správní rady Divadla Archa Robert Palmer, úvodní a závěrečné slovo měla ředitelka festivalu Jana Svobodová. Strach, do něhož pandemie umělecký svět uvrhla, nejpřiléhavěji popsala argentinská umělkyně a režisérka Lola Arias: Více než smrti nebo konce světa jsem se bála toho, že už nebudu moci pracovat, a bez práce jsem si připadala naprosto bezcenná a ztracená. V Německu se s nástupem první vlny řešila podpora důležitých profesí a mně najednou došlo, že my důležití nejsme, že prostě jen děláme umění. A tenhle pocit, že nemám v životě žádné poslání, byl opravdu děsivý. Tím větší jsem cítila potřebu v práci pokračovat a především se spojit s ostatními umělci. Myslím, že onu uměle vytvořenou propast mezi umělci se konferenci podařilo překlenout a společenské polibky nahradil alespoň závěrečný přípitek.
Virtuální realita
První příspěvek festivalového programu, gamingovou performanci Virtual Ritual, tvůrci opatřili dodatkem _home a přizpůsobili ji online prostředí natolik, že zcela potlačili její divadelní původ. Je natočená formou „Let’s play“ – kamera zachycuje hráče, jak hraje videohru, a zároveň zájemcům poskytuje například návod na úspěšné zvládnutí nějakého úkolu. Projekt Jana Mocka vychází z počítačové hry GTA 5, odehrávající se ve virtuálním městě Los Santos, po kterém se hráči se svými avatary pohybují pěšky, autem nebo třeba helikoptérou. Diváky po herním světě provázejí YouTuber Atlet, architekt, urbanista a děkan Fakulty umění a architektury Technické univerzity v Liberci Osamu Okamura a fotografka a gamerka Adéla Vosičková. Hovorový způsob vyjadřování Atleta a jeho orientace na téma násilí dává performanci punc skutečného „Let’s play“ videa, zbylí dva hráči jsou zase herní svět schopni nahlédnout perspektivou své profese. Díky tomu může být performance přínosná jak pro nováčka ve světě GTA, tak pro zkušeného hráče, jenž má možnost se na virtuální město podívat nově očima architekta nebo objektivem fotografky.
Mocek vytvořil typ videa, který na YouTube patří, a i proto je Virtual Ritual_home divácky mnohem atraktivnější než prostý streaming divadla do online prostoru. Skutečně nabízí důslednou „live“ analýzu digitální společnosti v jejím vlastním prostředí – přesně jak tvůrci slíbili. Toto vyznění zaručí především překvapivý závěrečný zvrat: všichni tři hráči najednou opustí virtuální svět hry a vyrazí ven do reálných pražských ulic. I zde sledujeme jejich počínání očima kameramana, kterého mají za zády, tak jako předtím v Los Santos, městě neomezených možností. S reálným světem přitom zacházejí jako s tím počítačovým: změní si barvu oblečení, denní dobu a nadále jsou slyšet zvuky virtuálního světa i angličtina počítačových postav. V rohu obrazovky dokonce opět vidíme jednotlivé hráče komentující dění totožným způsobem od svých monitorů. Hráčský postoj aplikovaný na reálný svět je zdrojem komiky (jednání hráčů najednou působí absurdně, což potvrzují překvapené pohledy kolemjdoucích), zároveň však vtahuje do hry řadu témat. Myšlenku virtuálních budov, které jsou uvnitř prázdné a do kterých se hráč dostane jen tehdy, pokud najde chybu v systému, lze v reálném světě snadno vztáhnout k obchodům uzavřeným během nouzového stavu, či dokonce ke státním institucím, jejichž služby nejsou občanům skutečně dostupné. A naprosto paradoxní je skutečnost, že chudinskou čtvrť z periferie Los Santos může klidně představovat okolí hlavního nádraží s horami odpadků, bariérami pomalovanými graffiti a opuštěnými budovami – to vše v centru našeho hlavního města. Atlet přitom stream na začátku uvede slovy, že je vysílán živě – po obrácení perspektivy tak najednou není jisté, který svět je reálný. Vzbuzuje to až schizofrenní pocit profesionálního gamera, jenž ve světě hry tráví přinejmenším srovnatelné množství času jako v realitě. Ostatně právě Atletovi se jako jedinému oba světy prolnou: prodejna kuchyňských potřeb, kterou navštíví, se promění v obchod se zbraněmi zpracovaný herní grafikou. Hra GTA je pro účel performance zvolena příhodně, neboť nestojí nutně na lineárně-kauzálním plnění úkolů; pro spoustu hráčů představuje zábavnou simulaci reality. Co když ale simulací reality nazveme realitu samotnou? V závěru hráči představí své reálné osobnosti včetně svých profesí coby avatary a Adéla Vosičková shrne téma performance slovy: A to je na týhletý hře to nejzábavnější: že je úplně jedno, co je reálný a co virtuální. Jakmile vás vaše postava začne nudit, tak si prostě nadesignujete novou. Důležitý je jenom to, co nejvíc baví vás a jestli se najde dost lidí, kteří vám to uvěří a budou to hrát s vámi. Vše zakončí rock’n’rollová píseň „Lust for Life“ (Touha po životě) Iggyho Popa a Davida Bowieho z filmu o drogové závislosti Trainspotting – prostě zábava do poslední vteřiny hodinové performance, která uteče jako voda a ještě stihne nabídnout spoustu podnětů k zamyšlení.
Výmluvný vizuál ke konferenci No More Social Kissing FOTO ARCHIV FESTIVALU
Polibek skutečného divadla
Vrcholem festivalu byl ovšem teprve projekt uskupení Spielraum Kollektiv s názvem Zbytečnosti, který se v německé verzi představil již o týden dříve coby prolog Pražského divadelního festivalu německého jazyka. Akcent ho uvedl na Noc divadel, čímž stvrdil význam projektu (sváteční program doplnil ještě live stream hudební elektro performance Nielse Douceta z projektu Radio Laude).
Zbytečnosti probíhaly stejně jako festivalová konference na Zoomu, ovšem s tím zásadním rozdílem, že přes tuto komunikační platformu tentokrát sledoval děj i divák, který se tak mohl aktivně zapojovat. Režisérka a performerka Linda Straub s performery Philippem Schenkerem a Hedou Bayer (kteří jsou spolu s Mathiasem Straubem a Teresou Weiser též spoluautory konceptu) diváky již předem požádali o spolupráci: jejich úkolem bylo mít zapnutou webkameru a mikrofon a připravit si několik předmětů či fotografií. A pak už se s nimi vypravili na expedici z roku 2500 zpět do naší současnosti s cílem zjistit, jak v roce 2020 lidé žili a co zapříčinilo apokalypsu, která postihla svět v budoucnosti. Heda se však omylem teleportovala do německého města Chemnitz (Saská Kamenice) nedaleko od českých hranic (projekt vznikl ve spolupráci s tamějším kulturním centrem Taupunkt e.V. / Off-Bühne), a tak nadále vystupovala coby jakýsi digitální rádce, podobně jako lodní počítač Holly v Červeném trpaslíkovi. Hlavními tématy jsou ekologie a klimatická krize (na něž se letos tvůrci zaměřují v rámci projektu +3°) a s nimi spojená kritika konzumu. Účastníci expedice byli postupně vyzváni, aby na webkameru ukázali papír s číslem odpovídajícím počtu metrů čtverečních jejich „přiděleného příbytku“, fotografii největší místnosti, vnitřku lednice, nechtěný dar či rozbitý předmět. Performeři vždy vybrali nejzajímavější příspěvek a ten zvětšili pro ostatní. Majitel předmětu byl poté vyzván, aby o něm řekl pár slov. Prostřednictvím webkamery mohli také účastníci odpovídat na řadu otázek – zápornou odpověď vyjádřili jednoduše zakrytím či vypnutím kamery. Celou akci přitom svým komentářem řídili performeři v roli historiků či antropologů z roku 2500, což jim umožnilo nahlédnout naši aktuálně žitou skutečnost jako absurdní a banální.
Téma konzumu tvůrci zvolili zcela příhodně nejen ve vztahu k blížícím se Vánocům, ale i vzhledem k letošní pandemii, kdy jsme se uzavřeni ve svých domovech museli sami zabavit. Ještě důležitější ovšem je, že Spielraum Kollektiv nalezl perfektní způsob, jakým dané téma uchopit. Do lidských příbytků nedodali pouze další zábavu či obecně pasivní podívanou, v niž se koronavirem infikované divadlo bohužel často proměnilo, naopak do nich sami nahlédli. A diváci prahnoucí po skutečném divadle na jejich hru ochotně přistoupili! Přitom dovolit úplným cizincům, aby se virtuálně prošli mým bytem a viděli (ne)pořádek v kuchyni či ostatní členy domácnosti, to je pro mě osobně mnohem intimnější zkušenost, než kdyby mě performeři vytáhli na jeviště v divadelním sále. Tam jsem totiž stále součástí veřejného prostoru a mohu na sebe vzít roli a za ni schovat trému, případně i svou pravou identitu. Ve Zbytečnostech tvůrci sice rovněž operují s pojmem role, tou je však paradoxně naše skutečná existence v roce 2020. Navzdory všem předpokladům se Spielraum Kollektivu podařilo vyvolat otevřený dialog s diváky, a z některých dokonce na chvíli učinili hlavní aktéry. Úspěch projektu dokládá i fakt, že účastníci po skončení přenosu váhali s odpojením a začali se mezi sebou spontánně srdečně loučit. Bariéru, kterou mezi nás pandemie postavila, se tak festivalu nakonec podařilo překonat.
Komentáře k článku: Akcent na dotek
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
