Agata Siniarska: K čemu nám jsou plastové květiny?
Agata Siniarska se zaměřuje na ekologické, eko-feministické a emancipační projekty. Ve své tvorbě balancuje mezi realitou a fikcí a vytváří módy tzv. tekuté identity. V současné době působí jako choreografka v Berlíně, je součástí feministických kolektivů FemaleTrouble a antipatriarchálního VULVA CLUB. Stojí za řadou sólových i kolektivních projektů, snoubících performativní prvky s přednáškou. V rámci Bazaar Festivalu představila na konci srpna v divadle PONEC svou performanci You Are Safe, propojující tři nahá ženská těla s plastovou scénografií. Vyústila i v knihu In the Beginning Was a Copy, zkoumající lidské tělo jako dynamický domov pro bakterie a jejich superschopnosti.
Co vás přimělo vytvořit performanci You Are Safe?
Vytvořila jsem ji v roce 2018. Už o dva roky dříve jsem se začala zabývat eko problematikou a přemýšlela, jak to téma dostat na scénu tak, aby nebylo didaktické. Nechtěla jsem učit lidi, jak recyklovat odpad, ale společně si zvědomit současnou situaci: jak žijeme, co přichází a jak jsme ve veškeré aktivitě vzájemně propojeni. Provázanost pro mě byla klíčová: uvědomit si, že cokoli, co dělám, mě propojuje s něčím dalším. Myslím také, že trpíme imaginační krizí. Žijeme v globálním světě, ale neumíme si ani uvědomit, co to znamená – žít v jednom ekosystému, na jedné planetě, kterou společně sdílíme.
Jak vznikl název?
Je to samozřejmě ironie. Na druhou stranu Evropa je pořád chápána jako „bezpečné místo“ – avšak jen díky tomu, že těží z jiných kontinentů. Ekologické změny zde lidé vnímají jinak než v Subsaharské Africe nebo v Jižní Americe, kde kvůli nim musí i emigrovat. My nemusíme. Můžeme si dovolit elektromobily, vyšší úroveň potravinářského průmyslu a tak dále. Ale jiné části světa nesou následky a doplácejí za to, že my můžeme být v bezpečí, zajištění.

Eko-feministická performance You Are Safe kombinuje plastové materiály s hlínou a třemi nahými ženskými těly FOTO MAURYCY STANKIEWICZ
Nahé ženské tělo
Proč jste na scéně nahé?
Upřímně, měla jsem malý rozpočet. A když jsem to viděla, řekla jsem si: O. k., nebudou kostýmy ani hudba. Budeme zpívat a budeme nahé. Je to trošku vtip, ale ve srovnání se státním divadlem na nezávislé taneční scéně nakládáme s velmi nízkým rozpočtem, takže musíme být kreativní. Také jsem chtěla raději řádně zaplatit zapojené umělce než financovat nákladnou scénografii, kostýmy nebo hudbu. Nechtěla jsem nikoho zneužívat kvůli svým nápadům. Krom toho jsem se zamýšlela nad tím, jak je nahé ženské tělo propojeno s přírodou. Dnes už nemáme k dispozici přírodu ve své přirozené podstatě. Zužitkovali jsme ji. Příroda je jen koncept v našich představách. Nahé ženské tělo bylo v historii umění často umisťováno do přírody – například Snídaně v trávě od Maneta. Bylo využíváno a vykořisťováno – stejně jako příroda.
Ačkoli vaše těla působí spíše esteticky než naturalisticky a podněcují představivost, nahota je u vás explicitní – detailně nasvícené jsou i intimní partie. Jak to přijímá publikum?
Cíleně ukazujeme vše. Nechtěla jsem to ale špinavé a ošklivé – nejsme čarodějnice ani divoženky. Máme řád a přesně víme, co se bude dít – na scéně postupně plníme úkoly. A doplňují nás červená a modrá světla, prospívající rostlinám. Občas se letmo nebo úkosem podíváme do publika a vidíme, že některé divačky si zakrývají oči. Nemohou se dívat na nahé ženské přirození. Stále je to pro spoustu lidí téma a musí se to učit. Jsou příliš ovlivněni erotikou, pornografií, stereotypy a předsudky. Musíme ale přijímat každé tělo tak, jak vypadá, originálně, odlišně. Je to naše tělo a každý z nás je jiný. Publikum to přijímá různě: lidé buď chtějí atraktivitu, abychom ukázaly ještě víc, a dívají se na nás lascivně, nebo mají hlavu v dlaních a přejí si, abychom se zahalily. Někdy je to náročné.
Proč žena a ne muž?
Ženy se více starají, pečují, živí své potomky. Jsou to ženy, kdo živí svět. Když muž opustí rodinu, je to ještě společensky jakž takž přijatelné. Pokud to ale udělá žena, je společností vyvržena a označována za děvku, mrchu – alespoň v Polsku to tak je. Od žen se očekává, že se budou o rodinu starat a se zájmem pečovat – a ne ji pouze zabezpečovat jako muž.
Začaly jste jemným, plynulým pohybem, evokujícím něco mezi živočišným a rostlinným tvorem. Znamená to probouzení krajiny?
Ano, jde o pomezí mezi živočichem a rostlinou i o probouzení krajiny a přírody. Je na divákovi, co vidí. Ženy jsou také propojené se zemí, mají měsíční cykly. Nejde mi o propojení ženy s divokostí, přírodou, se zemí. Sama žiji ve městě v silném kulturním zázemí a nemohu předstírat, že jsem v úzkém propojení s přírodou. V performanci to spíš funguje jako kulturní příroda nebo přírodní kultura. Vytváříme naše zahrady – to, co nazýváme přírodou.
Co znamenají plastové květiny a umělý trávník?
Jde o něco trvalého. Plasty jsou všude – v oceánu, ve vzduchu, v zemi i v nás samotných. Performance skončí, naše životy též, ale plast tady zůstane navždy. To je fascinující a zároveň smutné. Plastového trávníku se nemůžeme zbavit – je tedy otázka, jak s ním žít. A jaký ekosystém z něj vytvořit.
Co s tím můžeme dělat?
Co se týká našich představ, jsme v krizi. Je pro nás jednodušší představit si konec světa než konec kapitalismu. Musíme se učit, jak si představit budoucnost. Stejně tak z historické hlavní linky bylo mnoho lidí vymazáno – třeba proto, že byli jiné pleti, pocházeli z kolonizované země nebo byli zotročeni. Musíme se ohlédnout do historie komplexněji a pak se nám možná otevře cesta k nové – společné – budoucnosti. A to vůbec neznamená, že se musíme milovat. Musíme se jen naučit žít dohromady jako jeden ekosystém. Různé živočišné druhy se vzájemně nemilují, ale jsou schopny společně žít. Lidé se však od planety separují, dívají se na ni z aplikace Google Maps. Ale my jsme teď a tady, schopní dívat se kolem sebe. Naše spojení by mělo vycházet od země vzhůru – z prostředí, ve kterém se nacházíme, a ne z pohledu ptačí perspektivy. Pokud zapojíme představivost, bude pro nás snazší porozumět své situaci.
Jak se můžeme více propojit s planetou a ostatními lidmi?
Musíme projednávat své hranice a potřeby. Lidé mohou politicky nesouhlasit, ale nemohou být vyloučeni. Nejsou horší a lepší lidé. Jsme všichni jeden druh. Máme stejné právo žít svobodně na této planetě. Měli bychom být skromnější a pokornější.
Plasty, které jste v performanci využily, jste někde sesbíraly?
Shromáždily jsme je většinou od přátel. Zapojení plastů se může zdát neekologické, ale jde o jednu kolekci, která s námi putuje, nic nevyhazujeme. A plasty používáme v dalších performancích.
Na plastové platformě je prach a písek. Co z něho vytváříte?
Ukazujeme sled obrazů rychle rostoucích rostlin: kořeny vrůstají do země a rostliny rostou vzhůru. Prachu a hlíny se běžně nedotýkáme. My si je ale roztíráme všude – na břicha i do klínů.
Jak se u toho cítíte?
Zprvu jsme si zvykaly, ale dnes je to komfortní pocit, protože hlína je měkká a teplá od světel. Snažily jsme se samozřejmě i o jistý symbolismus: animujeme, oživujeme zemi a z prachu vytváříme i vodu, sprchu, hrajeme si s pohybem a nehybností. Je na divákovi, zda vidí smrt nebo tři nahá těla obklopená hlínou. Možná jsme malé nestvůry nebo prazvláštní stvoření. V jednom momentě nehybně ležíme a celý obraz může působit apokalypticky jako smrt. Pak ale začínáme silně dýchat a nádechy a výdechy jsou tak výrazné, že můžeme vypadat i jako podzemní tvorové, tlačící se skrz hlínu vzhůru na povrch.
Co pro vás tento zemitý materiál znamená?
Snažily jsme se o spojení se zemí – i když nám z ní zbývá poslední kousek. Všude kolem jsou plasty. Planeta je naše jediná jistota, ale nevíme, na jak dlouho – je vykořistěná, intoxikovaná, vzduch i oceány jsou znečištěné. Ale stále nás obklopuje a jsme v ní uzamčení. Měli bychom se uzemnit, nechat se prosytit krajinou a nedívat se někam výš než tam, kam patříme. Pojďme si to připustit a třeba se i ušpinit!
Souvisí to i se spiritualitou? Jsou naše těla prach a prachem zůstanou?
Tak jsem nad tím nepřemýšlela, ale je to pěkná interpretace. Pro mě je spíš důležitý samotný materiál, stejně jako moje tělo je materiál. Fascinují mě různé materiály a vztahy mezi nimi.
Jak tedy vnímáte motiv pohřbu?
Je zajímavé, že my lidé vnímáme pohřeb jako smrt – z materiální perspektivy ale smrt nenastane nikdy, hmota se jen transformuje. Mrtvé tělo je rozebráno hmyzem a rozptýleno minerály a vznikne z něj něco dalšího. Je to nikdy nekončící transformace. V performanci se snažíme transformovat krajinu, kterou máme k dispozici. Smrt a pohřeb jsou tu zkrátka pro lidskou potřebu rituálu. Hmyz rituály nedělá – nechá tělo a sežere ho.
Plasty jsou všude
Plastové květiny jsou satirou umělosti, strojenosti našeho světa i přílišné kultivace krajiny. Proč máme rádi obrázky květin, stromů, lesa?
To je opravdu k podivu. Nejspíš nám způsobují fyzicky příjemný pocit. Asi budeme vždy poháněni k přírodě, i když už nebude existovat. Budeme se jí snažit přiblížit. To, že lidé vyrábějí plastové květiny, je naprosto bláznivé. Byly i v mnoha Airbnb apartmánech, kde jsem nocovala. Proč to potřebujeme?
Možná chceme mít alespoň odlesk původní přírodní krásy?
Pokud nemůžeme mít přírodu, snažíme se mít aspoň něco, co nám ji připomene: vytvoříme plastovou květinu, která z této planety nikdy nezmizí a bude tu věčně intoxikovat vzduch, ale přitom by nám měla vzduch a přírodu naopak připomínat. Je to šílené! Kdybychom pochopili, co plasty způsobují naší planetě i nám samotným, přestali bychom to dělat. Ale nemáme dostatek informací.
Proč jste využila umělou trávu?
Nechtěla jsem přirozenou, protože bych ji musela pokaždé znovu kupovat, a kdybych ji pak nebyla schopná zasadit, musela bych ji vyhodit. Nic přírodního nechci zneužívat. Plastová tráva nám také připomíná absenci přírody. Nevnímáme ji jako zelený plast, ale jako trávník. Nazýváme ji tak a to je opravdu podivné. Nechtěla jsem ale apokalyptický konec, že všichni skončíme v plastech. Na konci je vždycky život. My jsme život. A myslím, že je naše zodpovědnost se k životu postavit a jako lidský druh ho zlepšit.
Působí to i jako satira.
Nezesměšňujeme ale umělou přírodu. Spíše zdůrazňujeme, že jsme propojeni s plastovou realitou, kterou jsme vytvořili.
Co bychom s ní měli dělat?
Je o tom obrovská diskuse: jak recyklovat plasty, jak vyrábět věci jinak. Stále je to ale spíš politická otázka na ty, kdo jsou zodpovědní za plošná rozhodování. Já nemohu přinést řešení. Mohu k té otázce prostřednictvím své práce přitáhnout pozornost. A jako občané si můžeme zvolit politiky s programem, který se zaměří na vytváření ekologičtějších měst, zemí a kontinentů.
Na konci zpíváte známý polský nápěvek – nevinnou dětskou píseň, která se postupně zvrtne v něco halasného, agresivního. O čem je?
Pochází z dob polského romantismu, hudbu složil Fryderyk Chopin. Ten půvabný nápěvek zná snad každé dítě a přitom má strašná slova. V jedné části se zpívá: Kdybych byl ptákem, nikdy bych nezpíval v žádné jiné zemi. Zpívat jen pro jeden národ je přitom dost nacionalistická myšlenka. A první verš zní: Kdybych mohl být sluncem, svítil bych jen pro tebe. Zpívají ho ženy, což zdůrazňuje, jak by měly být oddané a pečující – o svět, o muže, o svou zemi. Jako dítě jsem píseň vnímala nevinně, teď mi ale přijde brutální. Nechci být sluncem pro jediného člověka nebo být oddaná jedné zemi. Když se podíváme do Afghánistánu nebo na lidi čekající na hranicích, protože jim polská či jiná vláda nepovolí vstup do země, zpívat o slunci, které svítí jen pro jednu zemi, je opravdu špatně.
Jaké bylo pražské publikum?
Velmi koncentrované. Představení jsme hrály v zahraničí poprvé. Vytvořily jsme ho v divadle Nowy Teatr ve Varšavě před třemi lety a dosud ho uváděly hlavně tam. Krom toho dvě původní performerky nemohly přijet, naštěstí se mi však podařilo navázat spolupráci s Aniou Nowak a Katarzynou Wolinskou, a jde tedy zároveň o premiéru v tomto obsazení.
Komentáře k článku: Agata Siniarska: K čemu nám jsou plastové květiny?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)





