A. P. Čechov: Višňový sad

(režie Jan Kačer, premiéra 16. října 1969, Činoherní klub, Praha)

Začátkem šedesátých let jsem žil v Olomouci. Nebyl jsem příliš spokojený s úrovní tamějšího Divadla Oldřicha Stibora, i když musím zároveň říct, že jsem zde viděl i věci zajímavé a významné, například v roce 1963 světovou premiéru Topolova Konce masopustu v režii Otomara Krejči.

A. P. Čechov: Višňový sad (režie Jan Kačer, premiéra 16. října 1969, Činoherní klub, Praha) Foto Miloň Novotný

O to více mne přitahalo Divadlo Petra Bezruče z nedaleké Ostravy, o kterém pěla tehdejší odborná kritika samou chválu. Byla to jen otázka krátkého rozhodování, abych do Ostravy začal jezdit a tam více než jeden a půl roku sledoval tehdy strmě se zvedající soubor a skvělé divadlo. Nezapomenutelnými jsou pro mne inscenace Krysaře, Plaňky či Periferie, ale i řada jiných.

Přesun souboru do Prahy v polovině šedesátých let jsem vnímal jako spravedlivé řešení. Tehdy už v Brně, opět nespokojený s tamější úrovní divadla, jsem dělal spanilé výjezdy do Prahy za divadlem, v nichž právě dominoval milovaný Činoherní klub. Co inscenace, to bomba. Nejintenzivnější byl pro mne Revizor a Zločin trest.

V roce 1969 jsem se definitivně přesunul do Prahy a pokračoval ve sledování Činoherního klubu. Za vrchol činoheráckého divadla tehdejší éry pokládám Kačerovu inscenaci Višňového sadu z roku 1969. To je ta inscenace, která mne navždy osvítila a nikdy nepustila. Co herecký výkon, to herecký koncert, co herec, to divadelní osobnost. Úchvatně nervózní Raněvská Věry Galatíkové, neskonale brutální křupan Lopachin v podání Pavla Landovského. Petr Čepek, Josef Abrhám, Táňa Fischerová, Nina Divíšková, Josef Somr a všichni další ve vrcholné formě. Šlo o naprostou transformaci textu do fyzického jednání, které bylo hlavním komunikačním nástrojem inscenace. K pochopení a plnému prožití inscenace stačili samotní heci. Nebylo třeba žádného zaumného ideologického a dramaturgického výkladu díla v tištěném programu, jak bývalo jinde zvykem. Programy Činoherního klubu byly až nevídaně skromné, přinášely jen obsazení a nejnutnější informace.

Činoherní klub byl divadlem, které mne ovlivnilo na celý život, otiskovalo můj životní názor. Z tehdejších inscenací divadelně – ale i lidsky – čerpám, jimi poměřuju ostatní divadla, ostatní produkce. A vlastně i chování sebe sama v tomto světě, jeho vnímání a chápání. Bohužel většina účastníků tehdejšího dění už není mezi námi a dnešní Činoherní klub jeho tehdejších inscenačních – především hereckých – kvalit a výjimečnosti nedosahuje.

Jan Grulich,

psycholog a divadelní publicista