Ivan Vyskočil: Malé hry
(Mladá fronta, 1967)
Pojmu-li Bibli jako iniciační impulz, jenž člověka zformuje dřív, než nabere rozum, jako knihu, co ji přijme, aniž by tomu rozuměl, neboť má pocit, že jde o víc, a on je tedy povinen po skrytém významu přečteného pátrat, tak své divadelní Písmo svaté znám.
Byť dysgrafik a asi i dyslektik, vášnivě rád jsem četl od prvního okamžiku, kdy jsem pochopil, že se písmenka skládají v podivná slova a zvláštní příběhy. Tolik, že mi má milovaná babička Fanynka musela často opakovat: Nečti furt, budeš z toho úplně hlúpy! A měla pravdu, stalo se…
… jenže co jsem měl dělat? Když jsem neběhal nebo si nemaloval, ležel jsem v nějaké knize a unikal do jiných myšlenek a fikčních světů mimo přítomný časoprostor. Velmi rychle jsem se tak také naučil chodit do dětského oddělení městské knihovny, které mi nabízelo četbu odpovídající mému věku a naturelu tak, jak to dnes doporučují čtenářologové a didaktici. Díky mojí mámě, která do domácí knihovny kupovala knihy z tehdejší nabídky nejzajímavější, jsem však zanedlouho zjistil, že mě skoro víc baví číst právě to, co není pro mě – a nemusí mě to vlastně ani tak moc bavit. Protože skutečným čtenářským zážitkem se může stát i oddávání se tomu, co nás překračuje: záhadám a myšlenkám, které mi otištěná slova nabízejí, aniž bych jim okamžitě porozuměl.
V dětství a dospívání mě tudíž fascinovalo a formovalo nemalé množství předčasně „zhltnutých“ textů, jejichž skutečný význam jsem si mnohdy měl uvědomit až někdy v budoucnu. V čase, kdy nastartované ratio už přehlušilo původní spontánní čtenářský zážitek vyvolávaný nepochopením mouder, jež jsem respektoval, a přesto mě ponoukala k domýšlení a k popírání.
Pokud jde o divadlo, tak existuje kniha, jejíž iniciační rozměr si dodnes pamatuju, třebaže se mi do ruky dostala už v jedenácti. Zajímavá byla už nezvykle dlouhým názvem: Tohle se jmenuje Malé hry, kde hláska há ve slově hry je neznělá, takže se tento název vyslovuje a taky znamená Maléry / což napsal za vydatné účasti pana Jana Schmida z Liberce Ivan Vyskočil. Uchvátila mě však zejména tím, že nebyla o tom, jaké věci jsou, nýbrž o tom, co si o nich můžeme myslet. Protože si v ní pár lidí, třeba pět, před nějakými diváky o lidech a jejich činech jen tak cosi povídá a občas také něco předvádí. Na něco si hrají.
Třeba na jakési komické pitomce, kteří se vecpou do cizího bytu a dělají si tam, co chtějí. Bláznivě všechno pomazávají medem či marmeládou – jako že se tím všechno opraví a půjde proud a světlo konečně začne svítit. A přitom v jedenácti už samozřejmě víte, že elektřina v baráku, kde zapomněli dát do zdí dráty, nikdy nepůjde – a pak jen čumíte nad tím nesmyslem, že na konci vyprávění to opravdu svítí – a co s tím? Jaký to má smysl? A to jsou v té knize ještě daleko podivnější příběhy, v nichž si jako čtenář nemůžete být jisti vůbec ničím, zvlášť když se v ní o tom nejistém ničem pořád medituje. Převrací se to naruby tak, že i malý kluk posléze dospěje k toku myšlenek autorem vyjádřených slovy: A to je všechno? – Vypadá to tak. – No, to snad ne! a začne přemýšlet, co tím ten, co to napsal, vlastně chtěl říci. No, vezměte si třeba příběh o divném magorovi, co jde navštívit sám sebe a neví o tom, takže se diví, že mu nikdo nejde otevřít. Nebo toho chlápka, co čumí do zrcadla a přitom objeví, že se někde v něm skrývá někdo jiný, tajný, který ho špehuje a se kterým se musí nějak vyrovnat.
Fascinovalo mě to tehdy nakolik, že jsem se k téhle navíc podivně ilustrované knížce v následujících letech pravidelně vracel. Doprovázela tak mé dospívání opepřené ruskou okupací i následným znormalizováním české společnosti, díky němuž jsme svého tajného tajného v sobě našli skoro všichni. Svými návraty k Malým hrám jsem bezděčně naplňoval Vyskočilovu tezi, že literatura a divadlo nejsou zajímavé ani tak jako výsledek, nýbrž spíše jako prostředek: jako dění umožňující nám v každé chvíli hledat sebe sama.
Malé hry mě však také inspirovaly k tomu, abych v letech, když už jsem trochu rozum bral o něco více, začal „na Vyskočila“ chodit. Nejprve do vinohradského Radiopaláce, kde exhibovali s Pavlem Boškem, a pak nejčastěji do smíchovského klubu Futurum. Znovu a znovu jsem si užíval různých podob jeho veselého, zdánlivě nezávazného a přitom provokativního pokládání otázek tak, jak je předváděl v kontaktu s různými partnery i sám se sebou. Vedle jeho představení však přede mnou vyvstaly rovněž další jeho – zažitou každodennost reálného socialismu ozvláštňující – knihy a texty, přičemž jsem měl stále pocit, že čtu něco, co je mě schopno inspirovat a má stále inspirativní rozměr. Třeba takový Kusejr. Mimo jiné jsem si tak spolu s Vyskočilem postupně uvědomil, že ten tajný tajný v nás se může proměnit i v partnera, s nímž lze vést dialog. Nejen na jevišti. A že vlastně všechno divadlo a umění je takovým dialogem.
A to jsem ještě netušil, že mi bude jednou dáno se s Ivanem Vyskočilem seznámit a nejen prostřednictvím své vlastní monografie o něm a jeho nedivadlu a neliteratuře vést rozhovor s ním i se sebou samým.
Pavel Janoušek
(literární a divadelní vědec, vedoucí Oddělení literatury 20. století a literatury současné Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR, hlavní redaktor právě vydaných kolektivních Dějin české literatury v protektorátu Čechy a Morava)
Komentáře k článku: Ivan Vyskočil: Malé hry
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)



